Perštýn

Lokalita	Perštýn
Gemeinschaft	Liberec
Bezirk	Liberec
Erdstrich	Liberecký kraj
Katastrální území	Liberec, Kode: 682039
GPS-Koordinaten	50° 45' 43.0'' 15° 3' 28.3''
Německý název	Birgstein
Výměra	17 656 m²
Vlastnictví	Město
Kontakt	Odbor správy veřejného majetku MM Liberec Jablonecká 41/27 460 05 Liberec V-Kristiánov Tel.: +420 731 692 640 E-mail: kalinova.jaroslava@magistrat.liberec.cz https://www.liberec.cz/osvm
Vlastník	Statutární město Liberec nám. Dr. E. Beneše 1/1 460 59 Liberec 1 Tel.: +420 485 243 111 E-mail: info@magistrat.liberec.cz URL: https://www.liberec.cz
Stav	Udržovaný v původní podobě
Opuštěno	Nein

Stručný popis

Liberec (německy Reichenberg) je statutární město v okrese Liberec na severu Čech a krajské město Libereckého kraje. Žije zde přibližně 104 tisíc obyvatel.

Patrně na konci 13. století začala na obchodní cestě z Čech do Lužice, na brodě přes Harcovský potok, vznikat osada, kde si obchodníci mohli po náročném přechodu Ještědského hřebene odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352 (původní název Reychinberch). V té době byl Liberec proti sousednímu Hrádku nad Nisou nebo Frýdlantu bezvýznamný.

Prvními významnými vlastníky okolního území byli Bieberštejnové, svobodní páni původem ze Saska. O rozvoj města se však zasloužili Redernové, svobodní páni původem ze Slezska, kteří založili liberecký zámek s nádhernou kaplí, špitál a další stavby a za jejichž panování císař Rudolf II. roku 1577 povýšil Liberec na město. Na znaku nového města je od té doby znak Redernů – stříbrné vozové kolo. Kateřina z Redernu dala také podnět k budování radnice v letech 1599–1603. Ve stejné době již určovaly ráz města první kamenné stavby.

Když Redernové po Bitvě na Bílé hoře vynuceně opustili Frýdlantsko i Liberecko, získal toto panství Albrecht z Valdštejna, pozdější vévoda frýdlantský. Ten město pověřil zvýšenou výrobou sukna, do kterého oblékal svou armádu. Založil také Nové Město v oblasti dnešního Sokolovského náměstí zastavěné hrázděnými domy. Poslední tři tyto „Valdštejnské domky“ (vzniklé ovšem až kolem roku 1680) zůstávají ve Větrné ulici. Po vévodově smrti připadl Liberec hraběti Matyáši z Gallasu, jehož rod pocházel z pomezí dnešních Korutan a Itálie.

Zlaté období nastalo pro Liberec v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Nejprve se původní cechovní výroby přerodila v manufakturní, kdy v Liberci pracovalo na 800 soukenických mistrů, 480 tovaryšů a víc než 1000 jejich pomocníků. Liberec se tak stal největším manufakturním městem Království českého a jeho důležitost ještě stoupla přeměnou manufaktur na textilní továrny. Na počátku 19. století ve městě vznikla řada reprezentativních budov odpovídajících jeho významu jakožto druhého největšího města Čech; 21. prosince 1850[7] Liberec získal postavení statutárního města, čímž se ze správního hlediska co do důležitosti zařadil v Čechách hned za Prahu. Toto období bylo zlatým věkem města, stavělo se mnoho honosných vil, moderních škol, do města byla roku 1859 zavedena železnice z Pardubic a Žitavy. V této době zde průmyslník Johann Liebieg založil továrnu Johann Liebieg & Comp. (pozdější Textilana). Ve městě byly 3 konzuláty, 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilové továrny RAF. Na konci století byla také postavena nová liberecká radnice a divadlo. Liberec byl převážně německým městem se 7% českou menšinou. Prosperitu ukončila první světová válka. Na místě čtvrti Ostašov tehdy vznikl zajatecký tábor pro víc než 40 000 ruských a italských vojáků.

Národnostní složení města se stalo problémem po vzniku Československa na podzim 1918. Aby se sudetští Němci neocitli ve státě, kde jejich město budou ovládat Češi, vyhlásili v severním pohraničí provincii Deutschböhmen s vlastní vládou, měnou a Libercem jako hlavním městem. Jejich snaha přidružit se k Německu nebo Rakousku skončila, když nová československá armáda v prosinci téměř bez boje území obsadila.

Vyhláška č. 68/1923 prezidenta české zemské správy politické ze 6. dubna 1923 libereckému magistrátu odňala kompetence okresního úřadu a území města, tvořeného tehdy pouze pěti centrálními čtvrtěmi (Staré Město, Nové Město, Jeřáb, Perštýn a Kristiánov), bylo spojeno s okolním politickým okresem Liberec-venkov do politického okresu Liberec, čímž prakticky přestalo být statutárním městem, ačkoliv jím formálně i nadále zůstalo.

V roce 1935 vyhrála volby v Liberci Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei – SdP), jejímž předákem byl rodák z Vratislavic nad Nisou Konrad Henlein. Po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 připadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít do vnitrozemí. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy (Gauhauptstadt) a sídlem místodržícího.

1. května 1939 připojením předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov vznikl tzv. „Velký Liberec“, ve kterém žilo 70 tisíc obyvatel. Druhá světová válka město výrazně nezasáhla, vynutila si však změny struktury průmyslu. Po skončení války byla během dvou let vysídlena drtivá většina původních obyvatel.

Roku 1945 se Liberec stal opět plnohodnotným statutárním městem. Tím přestal být po správní reformě roku 1949, stal se však střediskem tehdejšího Libereckého kraje. Tento kraj byl zrušen roku 1960 a Liberec se tak stal pouze městem okresním v rámci Severočeského kraje spravovaného z Ústí nad Labem.

Hřbitov na Perštýně

Perštýn (Liberec IV) je část města Liberec.

Hřbitov na Perštýně je městský hřbitov v Liberci. Nachází se v ulici U Krematoria v městské části Perštýn, nedaleko centra města. Pohřebiště se rozkládá okolo libereckého krematoria.

Roku 1921 byl u krematoria postaveného v letech 1915–1916 založen urnový háj s parkovými úpravami podle návrhu architekta Karla Kerla, již roku 1923 byl z kapacitních důvodů rozšířen.

Do začátku 20. století se pohřbívalo především na Městském hřbitově na Starém Městě blíže středu města, k pohřbívání sloužil též tehdy ústřední hřbitov v Ruprechticích a další hřbitovy na okraji města. Areál byl obehnán jednoduchou kamennou zdí. Většina zde vystavěných hrobů slouží k uložení uren.

Roku 1973 byla provedena rozsáhlá přestavba stávajících a stavba nových budov podle návrhu ing. arch. Poříze, další úpravy provedené roku 1994 provedl Ing.arch. Janata.

Krematorium

Liberecké krematorium byla první budova svého druhu v celém Rakousku-Uhersku, neboť zde působila jedna z nejaktivnějších poboček vídeňského spolku Die Flamme.

V prosinci 1913 byla vypsána velká soutěž, které se zúčastnila řada architektů, mj. Hans Glaser a Karl Scheffel z Vídně či Max Kühn a Heinrich Fanta. První cenu porota nakonec neudělila, druhou získali místní architekti Rudolf Scholze a Josef Schida a třetí obdržel Bitzanův návrh Feuerburg. Protože se jeho projekt spolku líbil nejvíce, byl nakonec zvolen k realizaci, ovšem bez možnosti uvést krematorium do provozu, protože to neumožňovala rakouská legislativa a až do vzniku Československé republiky byli občané města nuceni využívat služeb krematoria v nedaleké Žitavě. Autorem abstrahovaných soch strážců po stranách masivního portiku s egyptizujícími sloupy byl sochař Alois Rieber, žák profesorů Pirnera a Myslbeka v Praze.

Symetrická budova sestává ze čtyř navzájem propojených částí. Obě postranní, jednopodlažní křídla (správní a technická část) jsou odlehčena loubím a kontrastují s centrální částí, tvořenou vysokým, nezdobeným kubusem s vertikálními pásy oken, v němž se nachází obřadní síň, čekárna a kolumbárium. Celkové romantizující pojetí stavby dotváří text básníka Antona Augusta Raaffa na čelní fasádě obřadní síně: Čistý, božský, nádherný ohni, přijmi ve svou náruč zemdlené tělo. Bitzan byl i autorem interiérů a mobiliáře, který je v jednotě s architekturou. Zajímavé je dispoziční řešení krematoria, jež má blízko k Bitzanově realizaci Křížového kostela ve Zhořelci z let 1913–16.

Okolí krematoria (urnový háj) upravil v roce 1921 liberecký architekt Karl Kerl do tvaru vějíře. K budově se Bitzan znovu vrátil v letech 1927 – 30, kdy na popud magistrátu vypracoval projekt adaptace krematoria, rozšířil urnový háj a dostavěl ohradní zeď s kolumbáriem. Bez zajímavosti také není fakt, že liberecká realizace sloužila jako vzor pro nerealizované krematorium v saském Freitalu, jehož projekt vypracoval Bitzan v rámci práce na celkové regulaci města v letech 1923-24.

Zdroj:
Wikipedia, Český statistický úřad, Mapy.cz, webové stránky obce/města, Katastrální úřad, Omnium, Památkový katalog
Projekt Liberec : Reichenberg (https://liberec-reichenberg.net/clanky/cist/nazev/1-o-projektu)