Hřbitovy jsou mnohdy poslední 
                připomínkou lidských osudů
Přidat hřbitov

Dokumentace hřbitova Přibenice

Stav k 31.12.2021

Projekt "Dokumentace hřbitova Přibenice" byl realizován v roce 2021 s podporou Rady vlády pro národnostní menšiny v rámci programu Podpora implementace Evropské charty regionálních či menšinových jazyků pro rok 2021

Obec Přibenice

Historie a současnost

Přibenice je malá vesnice, část obce Lubenec v okrese Louny v Ústeckém kraji. Nachází se asi 5 km na východ od Lubence.

Přibenice (německy Pschibenz) byla v roce 1930 samostatná obec s 33 domy a 178 obyvateli.

Původní popis obce před rokem 1945

Obcí a její částí protéká řeka Goldbach, zde nazývaná Lubenzer Bach (dnes Blšanka), která je na druhé straně zesílena řekou Leschkauer Bach. Pole na obou březích jsou úrodná, ale jen malá část z nich je rovinatá; zdaleka největší část leží na svazích s více či méně strmými břehy a je vystavena splachům při deštích. Chráněná poloha a příznivé klima umožňují pěstovat všechny druhy obilovin, největší péče je věnována chmelu a nedostatek luk musí nahradit polní pícniny.

Více v článku "Politický okres Podersam" od Wenzela Rotta, Heimatkres Podersam-Jechnitz

 

V roce 2011 je v obci 14 domů se 17 stálými obyvateli.

Název vesnice je odvozen z osobního jména Přibin ve významu ves lidí Přibinových. V historických pramenech se objevuje ve tvarech: Przibenicz (1369), Przibunicz (1399), Przibinicz (okolo 1405), in Przibenicz (1381), in Przibieniczich (1413), Przibenicze (1577), u vsi Pržibenicz (1656) nebo Pržibenz a Pržibenicze (1787).

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1369.

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 166 obyvatel (z toho 74 mužů), z nichž bylo sedm Čechoslováků, 156 Němců a tři cizinci. Kromě jednoho člena nezjišťovaných církví se všichni hlásili k římskokatolické církvi. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 178 obyvatel: devět Čechoslováků, 168 Němců a jednoho cizince. Všichni byli římskými katolíky.

Na jižním okraji vesnice stojí novorománský kostel Nanebevzetí Panny Marie z druhé poloviny devatenáctého století, který není památkově chráněný a je v mimořádně havarijním stavu.

Hřbitov

Hřbitov obklopuje kostel Nanebevzetí Panny Marie. Je stejně jako kostel ve velmi špatném stavu. V roce 2018 byl hřbitov zcela zarostlý vysokými nálety tak, že nebylo možné hřbitov projít. V letech 2019-2021 byl hřbitov dobrovolníky vyčištěn tak, že bylo možné v roce 2021 zdokumentovat náhrobky, které na hřbitově zůstaly v různém stádiu poničení dochované.

Dokumentace hřbitova

Celkem bylo dohledáno, tj. vykopáno, postaveno, očištěno atd. 31 náhrobků s 20 se vyskytujícími jmény rodin. Nejvíce je na hřbitově pohřbeno příslušníků rodiny Albl, Neumann, Kleibl a Lifka.

„Nejstarší“ datum úmrtí je rok 1816, kdy zemřel Josef Albl. Naopak posledním datem je rok 1956, kdy zemřela Franziska Schneck.

Na ploše hřbitova jsou pohřbeni 3 vojáci padlí v 1. světové válce. Josef Neumann padl v roce 1918 v Itálii, jeho bratr Rudolf v roce 1916 v Galícii. Posledním padlým byl Josef Schneck v roce 1915.

Většina pohřbených zemřela a byla pohřbena do roku 1937. Zcela chybí náhrobky s válečnými roky.

Zvláštností je náhrobek – epitafní deska Franciscy Ludmily Freyin von Karighmain, která zemřela roku 1700. Wallisové z Karighmainu (hrabata z Wallis, svobodní páni z Karringhmain, německy Grafen von Wallis, Freiherrn von Carrighmain) byli hraběcí rod původem z Francie. Získali majetek v Irsku a Skotsku.

Roku 1622 vstoupil Richard baron z Karigheimu se svými syny do armády rakouského císaře Ferdinanda II., získal hodnost plukovníka a roku 1632 byl smrtelně raněn v bitvě u Lützenu.

Starší syn Theobald se vrátil do Irska a mladší syn Oliver zůstal ve službách císaře a sloužil v armádě jako důstojník. Roku 1652 mu byl udělen inkolát v Čechách a roku 1667 zemřel jako generálmajor.

Starší syn Olivera Arnošt Jiří Wallis založil českou větev v Kolešovicích na Rakovnicku nedaleko Podbořanska a František Arnošt Wallis založil moravskou větev (Moravské Budějovice). Arnošt Jiří Wallis zemřel roku 1689 při obléhání Mohuče.

Závěr

V rámci dokumentace byl zmapován i technický stav náhrobků a byl navržen další postup pro případnou obnovu v budoucnu.

Dokumentace je ke stažení ZDE