Bílá Voda

Lokalita	Bílá Voda
Obec	Bílá Voda
Okres	Jeseník
Kraj	Olomoucký kraj
Katastrální území	Bílá Voda u Javorníka, kód: 604011
GPS souřadnice	50° 26' 33.3'' 16° 54' 48.1''
Německý název	Weisswasser
Výměra	5 684 m²
Vlastnictví	Obec
Vlastník	Obec Bílá Voda, Kamenička 37, 79069 Bílá Voda Římskokatolická farnost Bílá Voda, Městys Bílá Voda 62, 79069 Bílá Voda
Stav	Udržovaný v původní podobě
Opuštěno	Ne

Stručný popis

Bílá Voda jako ves s tímto názvem vznikla až značně pozdě, kolem roku 1532, ale je pravděpodobné, že šlo o nové osídlení na místě zpustlé vsi Wyssoka, zmiňovaná i s fojtstvím v letech 1267 a 1271.
Bílá Voda (německy Weißwasser, polsky Biała Woda) je nejsevernější i nejzápadnější obec Českého Slezska, okresu Jeseník.
Ve vsi je brzy (1564) připomínána farnost, nicméně se ženatým, snad luterským knězem. Základ nynějšího farního kostela sv. Anny byl postaven roku 1604; fara samotná však zanikla (Bílá Voda spadala opět pod faru v Kamenici) a byla obnovena až roku 1727, kdy byla odevzdána piaristům.
Od poloviny 16. století jsou zde doloženi rytíři z Maltic (von Maltitz); roku 1612 je to Jan Zikmund von Maltitz, který byl o pět let později povýšen na svobodného pána. Roku 1651 je poprvé doložena zdejší škola. V roce 1655 držel Bílou Vodu Jiří říšský hrabě z Hodic (von Hoditz), roku 1661 jeho syn Maximilián (†1666), po němž dědila jeho vdova Alžběta hraběnka von Donau, po ní její druhý manžel Erdmann Ferdinand svobodný pán Pavlovský z Pavlovic (†1684) a po něm opět jeho vdova Markéta Florentina svobodná paní ze Žerotína (von Zierotein). Erdmann Pavlovský zaháil v Bílé Vodě těžbu arzenopyritu. Od roku 1687 však Bílou Vodu držel její zeť František Karel říšský hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu (von Liechtenstein-Kastelkorn nebo Castelcorn; jehož manželkou byla Kateřina Florentina Karolína Pavlovská z Pavlovic), po jehož smrti (1709) Bílou Vodu zdědil jeho syn Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu, olomoucký kanovník, biskup sekavský (1728-45), biskup olomoucký (1739-45) a arcibiskup salcburský (1745-47), který v Bílé Vodě založil roku 1723 piaristickou kolej. Byla to první piaristická fundace v celém Slezsku. Pro kolej a šestileté gymnázium byla postavena do roku 1733 rozsáhlá klášterní a školská budova, v dalších desetiletích byl přestavěn a rozšířen i zdejší kostel Nanebevzetí P. Marie, který byl vysvěcen v roce 1777. Zástavba domů kolem kláštera a koleje byla povýšena na městys. Škola se stala vedle vzdělávání také střediskem uměleckého, zejména divadelního a hudebního života. Působilo zde mnoho vynikajících profesorů, z nichž je třeba jmenovat aspoň hudebního skladatele P. Antonína Brossmanna (1731 až 1789). Piaristé převzali do své péče i místní triviální školu a v roce 1727 zřízenou faru.
Lichtenštejn-Kastelkornové sice Bílou Vodu připojili ke svému panství Hertwigswaldau (nyní Doboszowice v Polsku), zasloužili se však o rozvoj ve třicetileté válce dosti zpustlé obce, jakož i o její rekatolizaci (mimo jiné obnovením poutí k sošce P. Marie v místním kostele). Zejména pak rychlý rozvoj koleje s sebou přinesl i rozkvět samotné Bílé Vody, který vyvrcholil povýšením části vsi na městys roku 1748 za synovce a dědice arcibiskupa Jakuba Arnošta, Otty Karla hrabě von Salm-Neuburg (†1766).
Do dějin hudby se obec zapsala nejvýznamněji ve druhé polovině 18. století, v období pozdního baroka a raného klasicismu. Zásluhou rektora, skladatele a hudebního teoretika P. Antonína Brossmanna dosáhla vynikající úroveň nejprve piaristická kolej. Za Brossmannem zde přicházeli četní žáci, mimo jiné i Gottfried Rieger, rodák z Opavice. Další významné hudební centrum vzniklo nedaleko Bílé Vody, na zámku Jánský vrch v Javorníku. Zdejší uměnímilovný biskup Schafgotsch si sem v roce 1769 přivedl jako kapelníka svého zámeckého orchestru vynikajícího vídeňského komponistu Karla Ditterse.
V důsledku válek o dědictví rakouské byla roku 1742 většina Slezska odtržena od habsburské monarchie. V roce 1742 se sice Bílá Voda stala místem podepsání protokolu o rozdělení Slezska, ale rázem se změnila na enklávu, téměř ze všech stran omezenou státními hranicemi, rozhraničovací komise zasedala přímo v Bílé Vodě. Po smrti zakladatele piaristické koleje měli jeho následovníci pro tuto instituci již daleko méně porozumění. Počet žáků na piaristickém gymnáziu klesal, až bylo nakonec v roce 1829 zrušeno; piaristům zůstala nadále jenom hlavní škola a fara. Piaristické školy postupně ztrácely na významu a nakonec ukončily činnost roku 1872. Zčásti je však nahradily školy Školských sester Naší Paní.
Po Otto Karlovi byl majitelem panství jeho syn Karl (†1784). Od jeho dcer Marie Antonie, Ernestiny a Marie Henrietty Bílou Vodu roku 1794 odkoupil a od panství Hertwigswaldau oddělil Antonín říšský hrabě Schlegenberg, po němž ji získal jeho zeť, básník Otto říšský hrabě von Haugwitz. Roku 1809 přijali biskupské léno Václava a Antonín hrabata Haugwitzové, kteří se však ocitli na mizině a roku 1818 statek koupil v licitaci rytmistr Ludvík hrabě d'Ambly. Vdova po něm Barbora (Bettina) d'Ambly (statek držela již r. 1837) čelila roku 1848 vzpouře poddaných, při níž muselo zasahovat vojsko; její synové Josef a Alexandr hrabata d'Ambly prodali Bílou Vodu roku 1853 dceři nizozemského krále Viléma I. a pruské princezně Marianne Oranžské, po jejíž smrti (1883) ji získala její dcera princezna Alexandrina Pruská (†1906) a po ní její dcera vévodkyně Charlotta Meklenbursko-Zvěřínská, provdaná kněžna z Reussu, až nakonec roku 1917 statek opustil ruce panovnic a byl prodán Josefu a Fridě Kutzům (ti přikoupili i vlčické lesy s statek Krutvald), r. 1934 Maxu Weissovi, a jeho posledním majitelem za II. světové války byl hrabě Wilczek. V té době však již byly prakticky veškeré zemědělské pozemky propachtovány a statek sestával zejména z lesů a menších průmyslových podniků (pily, kamenolomu a vápenek).
Bílá Voda po celou tu dobu - jak napovídá demografický vývoj - stagnovala až upadala. V roce 1900 zde bylo 1277 osob v 238 domech, z toho 159 ve 33 domech v samostatné katastrální obci Kamenička, 47 obyvatel ve 12 domech v osadě Růženec, 545 ve 120 domech ve vsi a konečně 526 obyvatel a 73 domů v městysu Bílá Voda. Před první světovou válkou nebyl v této výhradně německé obci ani jeden Čech, po roce 1918 se zde usadilo jenom několik českých rodin s 31 příslušníky v roce 1930. Nové osídlování po roce 1945 vedlo k dalšímu radikálnímu snížení počtu obyvatel na 465 v 205 domech v roce 1950. V roce 1991 zde bylo 545 obyvatel, z toho v Kameničce 63 a ve vsi 64. V bývalém městysu se na počtu 418 osob podílely značnou měrou řádové sestry, které sem byly nuceně přestěhovány ze zrušených klášterů po roce 1950. V roce 1991 bylo v celé obci jenom 67 domů, z toho v Kameničce 11 a ve vsi 17. Byl to opravdu jeden z nejzapadlejších koutů v republice.
Vedle lesnictví, zde byla hlavní ekonomickou činností těžba vápence a pálení vápna, lámání kamene a nakonec zejména výroba plnicích per značky Haro, která zanikla až po II. světové válce. Pokus o zapojení do textilního průmyslu - roku 1771 zřízená apretura lnu - měl jen krátké trvání.
V meziválečném období tradiční křesťansko-sociální tradici venkovského obyvatelstva a sociálně-demokratickou orientaci zaměstnanců dolů a průmyslu nahradil příklon k sudetoněmeckému hnutí. Javornický výběžek i s Bílou Vodou byl dokonce obsazen henleinovskými freikorpsy ještě před Mnichovskou dohodou. Na válečné události upomíná hřbitov obětí "pochodu smrti" osvětimských vězňů v zimě roku 1945.
Po roce 1945 a uzavření hranic se stala odlehlost Bílé Vody ještě patrnější a dosídlování bylo obzvláště obtížné. Lesní půda připadla státnímu statku a místní jednotné zemědělské družstvo vydrželo jen do roku 1963, kdy bylo připojeno ke Státnímu semenářskému statku v Javorníku. Nezemědělské výroby postupně zanikly. Zvláštním způsobem rozvoje bylo zřízení psychiatrické léčebny r. 1954, specializující se na léčení alkoholismu, v novější době též drogových závislostí. Zejména, však ale byla tato odlehlá výspa republiky od roku 1950 až do pádu komunistického režimu využita k internaci řeholních sester z celých českých zemí. Toto svérázné společenství určovalo po dlouhou dobu tvář Bílé Vody. Postupný odchod řeholnic na tradiční i nová působiště po roce 1989 vedl k novému demografickému poklesu a celkové změně obce, která má ovšem díky malebné krajině, historickým památkám i otevření hranic značný turistický potenciál.

Zdroj:
Stránky obce Bílá Voda - http://www.bilavoda.cz/obec-7/historie/