Supíkovice

Lokalita	Supíkovice
Obec	Supíkovice
Okres	Jeseník
Kraj	Olomoucký kraj
Katastrální území	Supíkovice, kód: 759571
GPS souřadnice	50° 18' 3.1'' 17° 15' 23.7''
Německý název	Saubsdorf
Výměra	3 104 m²
Vlastnictví	Obec
Vlastník	Obec Supíkovice, č. p. 130, 79051 Supíkovice
Stav	Udržovaný v původní podobě
Opuštěno	Ne

Stručný popis

Obec Supíkovice (něm. Saubsdorf, pol. Supikowice) se nachází v okrese Jeseník, kraj Olomoucký.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1284, kdy je zmiňována jako Supicovici a patřila vratislavskému biskupství. Supíkovice vznikly kolonizací a byly pojmenovány patrně po svém lokátorovi Supíkovi nebo Šupíkovi. Německý název Saubsdorf vznikl postupným komolením původního Supikowitz, Supigisdorf.

Jak naznačuje existence dnes zaniklé vodní tvrze, bylo zde ve 14. až 16. století sídlo samostatného statku. Již před rokem 1353 byl majitelem Mikuláš Čambory z Kečerdorfu, od nějž Supíkovic téhož roku získali Albert a Jindřich Cruze (patrně z rodu Krušinů z Lichtenburka). Ti i další majitelé (1400–1420 Mikuláš, 1428 Konrád) se titulovali "ze Supíkovic". Anna ze Supíkovic, jeptiška u dominikánek v Ratiboři, přenechala roku 1435 Supíkovice svému ujci Hansovi von der Leipa/Leippe. Patrně jeho stejnojmenný syn pak prodal roku 1484 ves Markétě, vdově po Václavovi Bavorovi z Holovous (†1462). Markéta se znovu provdala za Jiříka Girka von Arnsdorf, Supíkovice však přenechala roku 1498 synům z prvního manželství Janu († 1524) a Jiřímu († 1514) Bavorům z Holovous; Supíkovice držel od roku 1512 Jiří a po něm jeho syn Kryštof. Ten postoupil roku 1573 Supíkovice svým synům Achillovi, Samsonovi a Kryštofovi ml. Bavorům z Holovous. Roku 1574 si Achilles a Kryštof ml. ves rozdělili: Achilles měl Dolní dvůr a dolní část vsi, Kryštof ml. Horní dvůr a horní část vsi.

Roku 1580 od obou bratří vratislavský biskup vesnici odkoupil a rozparceloval tzv. Horní dvůr mezi osadníky. Původně samostatná správa statku byla po třicetileté válce přenesena do Jeseníka a od té doby ves patřila k biskupskému frývaldovskému panství. Tvrz byla ještě v 18. století používána jako kněžské vězení, pak však zanikla (ještě roku 1836 je uváděna jako zřícenina) a na jejím místě vznikla kolonie Geislersfeld (Lomy). Ve vsi bylo rovněž dědičné fojtství.
Zdejší římskokatolický kostel je zmiňován poprvé roku 1651, je však nepochybně mnohem starší, jak dokazuje i zachovaný renesanční portál z 16. století. Tehdy je uváděn jako zasvěcený Neposkvrněnému početí P. Marie, již roku 1666 se však uvádí zasvěcení sv. Hedvice. Škola u něj byla již roku 1686, avšak farou spadaly Supíkovice pod Velké Kunětice. Teprve roku 1822 zde byla zřízena samostatná lokální kuracie a později fara.

Supíkovice byly zprvu zemědělskou vsí, v době před průmyslovou revolucí se obyvatelé zabývali i přadláctvím a plátenictvím, pro hospodářství obce však měl zvláštní význam zdejší mramor. Již roku 1430 se ve zprávě Itala A. Waly zmiňuje zdejší nerostné bohatství: v hoře Špičák (něm. Spitzenstein) se prý těžilo zlato a stříbro. Uvedená relace se zmiňuje i o zdejších jeskyních – jedná se o první písemnou zmínku o jeskyních na území České republiky. Lámání vápence je doloženo v 16. století; roku 1579 se zmiňují čtyři lamači kamene a dvě vápenné pece. Kámen však byl tehdy většinou v drobných pecích pálen na vápno a to pak bylo dopravováno pro stavební účely do celého Slezska. Až od 19. století, a zejména od jeho druhé poloviny, začal být kvalitní mramor těžen jako stavební kámen. V obci vnikla řada kamenických závodů zpracovávajících mramor i žulu. První z nich byla firma Hillebrand & Co. snad již kolem roku 1848, postupně jich však vzniklo několik desítek. Mramor získal díky vynikajícím vlastnostem brzy značnou pověst a Supíkovice byly označován jako "slezská Carrara" (vzhledem k podobnosti zdejšího kamene s bílými mramory z italské Carrary). Naopak vápenictvi do počátku 20. století zaniklo.
V Supíkovicích od roku 1886 fungovala Zemská odborná škola pro mramorový průmysl (v blízké Žulové byla v témže roce zřízena škola pro zpracování žuly), po převzetí státem roku 1910 pojmenovaná Císařsko-královská odborná škola pro zpracování kamene a od roku 1918 jen "Státní". Zanikla v lednu 1945 a její vybavení bylo po II. světové válce převezeno z větší části do kamenické školy v Hořicích.

V meziválečném období zde soupeřily o přízeň strany křesťansko-sociální, zastupující zemědělskou část zdejších obyvatel, a komunistická, již podporovali dělníci kamenických závodů. Po hospodářských problémech způsobených krizí zde vítězila Sudetoněmecká strana, ačkoli ne tak výrazně jako jinde na Jesenicku.

Po druhé světové válce, uzavření školy a odsunu většiny zdejších německých obyvatel kamenictví ztratilo na intenzitě. Těžba i zpracování byly postátněny a koncentrovány do jediného podniku, který podléhal mnohým reorganizacím a přejmenováním. Jeho nástupcem a pokračovatelem supíkovického kamenictví je společnost Slezský kámen a. s.

Počet obyvatel poklesl asi na polovinu oproti předválečnému stavu, přesto bylo dosídlení relativně úspěšné a stabilní. Zdejší jednotné zemědělské družstvo bylo založeno již v roce 1949 a v porovnání s okolními JZD se mu dařilo lépe. Roku 1974 však bylo přičleněno k JZD Velké Kunětice.
Od 1. ledna 1976 do 23. listopadu 1990 byly k Supíkovicím připojeny Velké Kunětice a osadami Františkov a Strachovičky.

Zdroj: Wikipedia


Hřbitov
Autor: Eva Pulkrtová

Ke kostelu sv. Hedviky je připojen venkovský hřbitov čisté slohové koncepce s pozoruhodnými umělecky ztvárněnými náhrobky upomínajícími především na dobu, kdy význam obce a zdejšího kamenického řemesla pozvedlo založení kamenické průmyslové školy nedaleko lomu na bílý mramor.

Katolická církev si v obci udržela své postavení, jistě proto nebyl hřbitov v 19. století přemístěn dál od centra obce, ale naopak byl v rámci stavebních úprav kostela ve 2. polovině 19. století obnoven a rozšířen, k tomu nově vyměřen a koncipován.

Mapa stabilního katastru obce z let 1836 – 1851 ještě dokládá starší podobu hřbitova v Supíkovicích. Byl rozložen kolem kostela v oválu, uzavřen jistě kamennou zdí s architektonicky pojednanými bránami pro vstupy podobně jako je tomu dosud u starého hřbitova kolem kostela sv. Bartoloměje ve Vlčicích. Hřbitov byl původně přístupný cestičkou z vesnice stoupající ke kostelu, ale taky zcela určitě od cesty vedoucí za humny. V původní trase stojí hřbitovní zeď na východní straně, také hlavní vstup na hřbitov zůstal patrně na svém původním místě. Na východní straně od kostela může být zachována alespoň v torze ještě i původní kamenná hřbitovní zeď. Navazující zdi na jižní, severní a západní straně již budou zcela určitě cihlové. Branky jižní zdi komunikačně spojují vedle stojící faru se hřbitovem. Koruna zdi je tvořena kamennými deskami, zeď je opatřena kapličkami křížové cesty s pozůstatky obrazů malovaných na plechu. Tvar kapliček i tvarosloví drobných hřbitovních objektů při zdi dokládá novogotickou stavební etapu. Jestliže byly náhrobky nejprve situovány co nejblíže k presbyteriu kostela, pak se v 19. století od tohoto zvyku upouští, v proměňujícím se pohledu doby na život a smrt hraje stále větší roli duchovní sepjetí chrámu s přírodou, původní tvar hřbitova již nevyhovuje a proto se mění.

Nová parková úprava supíkovického hřbitova šla vstříc novým představám o prožitku vzpomínky na zemřelého odpočívajícího v lůně přírody. Do středové osy hřbitova protaženého směrem na západ byl umístěn centrální kříž z bílého mramoru z dílny sochařské rodiny Kutzerů z Horního Údolí. Podstavec tohoto krásného sochařského díla zdobí reliéf Panny Marie Bolestné. Kříž se obrací k příchozím od kostela a hlavního vstupu. Navozuje dojem z tohoto pietního místa, jehož nejpůvabnější umělecky ztvárněné náhrobky jsou situovány ke hřbitovní zdi s křížovou cestou.

Vznikla zde galerie, na kterou reagovaly jistě i cesty vedené také podél hřbitovní zdi. Dnes jsou už původní cesty zarostlé v trávě, jen výjimečně nebo s obtížemi lze přečíst jména zemřelých na nejstarších náhrobcích. Doba se stále mění, koncepce 2. poloviny 19. století dává stále hřbitovu rámec, ale současné uspořádání hrobů již tuto koncepci patrně úplně nectí. Řady s novými hroby reagují na středovou cestu ztrácející se směrem na západ v trávě, obrazy křížové cesty pomalu zanikají. Staré zvyky a obřady nahrazují zvyky nové. To je patrné i při návštěvě hřbitova v Supíkovicích.