Vejprty

Lokalita	Vejprty
Obec	Vejprty
Okres	Chomutov
Kraj	Ústecký kraj
Katastrální území	Vejprty, kód: 777579
GPS souřadnice	50° 28' 52.1'' 13° 1' 50.4''
Německý název	Weipert
Výměra	37 932 m²
Vlastnictví	Město
Kontakt	Městský úřad Vejprty Tylova 870/6 431 91 Vejprty Tel: +420 474 614 960 E-mail: mesto@vejprty.cz URL: https://www.vejprty.cz
Vlastník	Město Vejprty Tylova 870/6 431 91 Vejprty Tel: +420 474 614 960 E-mail: mesto@vejprty.cz URL: https://www.vejprty.cz
Stav	Udržovaný v původní podobě
Opuštěno	Ne

Stručný popis

Vejprty (německy Weipert) jsou město v okrese Chomutov. V roce 2011 zde trvale žilo 2.891 obyvatel.

S německou obcí Bärenstein opticky tvoří jeden celek rozdělený pouze hraničním potokem Polava.

Krajina v okolí Vejprt byla osídlena na přelomu dvanáctého až třináctého století. Nejstarší osídlení souviselo s existencí obchodní stezky z Lipska do Přísečnice a dále do českého vnitrozemí, jejíž větev procházela vejprtskem nejpozději od dvanáctého století. Území v té době patřilo královské koruně. Od císaře Karla IV. jej v roce 1351 získali Fridrich a Bernard ze Šumburka. Páni ze Šumburka na svém panství podporovali rozvoj hornictví a zpracování rud. Některý z příslušníků rodu zřejmě nechal hamerníka Weybertha otevřít hamr u přechodu přes Polavu v místech, kde později vzniklo město Vejprty. První zmínka o něm pochází z roku 1413, ale během husitských válek byl hamr roku 1427 nejspíše zničen křižáky.

Další zpráva o hamru Weyberth pochází až z roku 1506, kdy jej s dalšími právy dostal od Lobkoviců rychtář Hans Schneider. Z hamru se časem vyvinul svobodný statek, jehož součástí byl již roku 1530 železnorudný důl a později také mlýn s pilou. Vznik města souvisí s dalšími objevy rudných žil železa a stříbra, u jejichž výchozů horníci zakládaly drobné osady. K zásadnímu rozvoji hornictví došlo po roce 1533, kdy přísečnické panství s Vejprty koupili Šlikové. Patřilo ji pouze do roku 1545, kdy je k rostoucímu vlivu rodu zabavil císař Ferdinand I.

V roce 1550 byl ve vejprtské oblasti v Novém Zvolání založen důl Jan na poušti na polymetalické žíle, která byla náhodně odkryta bouří. Vyskytovaly se v ní nejčastěji chalkopyrit, galenit, rudy kobaltu a stříbra, výjimečně i ryzí stříbro a jiné minerály. O dvacet let později byla přívalovým deštěm odkryta jiná žíla, na které byl založen důl Milostivá ruka Páně. Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století bylo v provozu mnoho dolů: Michal, Feigen, Voršila, Jiří, Římský orel, Mnich, Jan, Tři paní, Pivní desátek aj.

Vejprty v šestnáctém století zůstávaly poddanským městečkem a na rozvíjejícím se dolování bohatla především vrchnost, kterou byli do roku 1583 Lobkovicové a poté česká koruna. Stížnosti obyvatel vyslyšel císař Rudolf II., a roku 1607 vydal listinu, která vejprtským obyvatelům poskytla množství práv a svobod. Mimo jiné k nim patřilo osvobození těžařů a horníků od roboty a velké části poplatků, právo svobodného příchodu a odchodu, možnost nakládat se svým majetkem nebo používat vykázané pastviny a těžit dřevo v panských lesích. Královští úředníci ani přísečnická vrchnost však listinou udělená práva nerespektovala, a ke zlepšení stavu došlo až roku 1617, kdy císař Matyáš povýšil Vejprty na královské horní město a zároveň jim potvrdil starší práva a svobody.

Během třicetileté války došlo k výraznému útlumu těžby a její obnova byla jen pomalá, protože v okolí nebyl dostatek pracovních sil a samotné doly velmi zpustly. Obecní prostředky podpořené daňovými úlevami nestačily, a tak byly nové doly zakládány a staré prozkoumávány až počátkem osmnáctého století za účasti finančně silnějších těžařů. Jednou z příčin úpadku hornictví byl proces protireformace zahájený po bitvě na Bílé hoře. Velké množství protestantských horníků odešlo do Saska, aby se nemuseli vzdát své víry. Část se jich usadila hned na opačném břehu Polavy, kde založili osadu Bärenstein.

Přestože na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století došlo k poslednímu rozmachu hornictví, výnosy dolů byly menší než dřív, a obyvatelé museli hledat jiné zdroje obživy, kterými se stalo krajkářství, výroba prýmků a pušek. Významné bylo zejména puškařství, které navázalo na tradici výroby hlavní započatou již v první polovině sedmnáctého století. Sedmiletá válka a později napoleonské války způsobily růst státních zakázek na dodávky ručnic.

Úpadek puškařství nastal s koncem napoleonských válek. Výroba sice přetrvala, ale nedokázala zareagovat na nárůst poptávky v polovině devatenáctého století. Roku 1864 proto ministerstvo války výrobu vojenských zbraní zastavilo, a nadále se vyráběly zejména lovecké pušky.

Napoleonské války se města přímo nedotkly, ale lidé trpěli průchody armád, které tudy roku 1813 táhly, aby se zúčastnily bitvy u Lipska.

Počátek první světové války zpomalil rozvoj města. Vejprtští vojáci patřili k chomutovskému 92. pěšímu pluku, který utrpěl velké ztráty na srbské frontě hned na začátku války. Celkem v boji padlo nebo na následky zranění ve válce zemřelo 433 vejprtských mužů. Meziválečné období proběhlo ve znamení mírného pokroku a rozvoje.

V období těsně před druhou světovou válkou proběhla řada potyček mezi Stráží obrany státu a oddíly sudetoněmeckých freikorps. Vyvrcholily 25. září 1938, kdy příslušníci sudetoněmecké strany vyhodili do vzduchu železniční trať na okraji města, a způsobili vykolejení vlaku. V té době již probíhala evakuace českých obyvatel a 5. října bylo město obsazeno jednotkami wehrmachtu.

Osvobození města Rudou armádou proběhlo 8. a 9. května 1945. Spojení s vnitrozemím zpočátku zajišťoval pluk revolučních gard Albatros a prapor Železo, jehož úkolem bylo zajistit bezpečný provoz na železniční trati. Bezpečnost ve městě a v okolí měli na starost četníci a členové pohraniční stráže, kteří se do města vrátili z vnitrozemí, dále dvě roty vojenské posádky a jednotka Rudé armády. Kromě jiného bylo jejich cílem omezit pašování.

Neorganizované odsuny německých obyvatel začaly již v roce 1945. Organizované odsuny obyvatel Vejprt a sousedních vesnic probíhaly od března do října roku 1946. Do Německa během nich odcestovalo 9.910 lidí, přičemž při sčítání obyvatel ze 17. května 1939 ve městě žilo 10.667 lidí. Další němečtí obyvatelé se však vystěhovali ještě v dubnu roku 1948. Osidlování vyprázdněného města Čechy se nedařilo. V roce 1945 se sice vraceli obyvatelé, kteří museli město opustit před válkou, a přicházeli drobní zemědělci, ale nejistá budoucnost průmyslu a drsné přírodní podmínky způsobily, že se počet obyvatel města nevrátil ani na polovinu předválečného stavu.

Do urbanistické podoby města výrazně zasáhlo stanovení 100–200 metrů širokého pohraničního pásma, ve kterém bylo v roce 1952 zbouráno 53 domů a sedm továren. Dalších 115 budov zaniklo roku 1960 a 43 budov v roce 1969.

Hřbitov

Areál lesního hřbitova je vymezen ohradní zdí, drátěným plotem a plechem. Plocha hřbitova je udržována, plná náhrobků, hrobky lemují ohradní zeď a plot. Zadní část hřbitova je neudržována, nesekána. Odhadem hrobníka je na hřbitově 100 tisíc pohřbených a nynější hřbitov zaujímá již jen polovinu původní plochy. Z Přísečnice byl přenesen centrální kříž a socha stojící před hřbitovem. Na hřbitově se nachází monumentální hrobka Familie Pohl a přenesené hroby ze zaniklých vesnic. Na hřbitově je také velké množství nových německých hrobů.


Počet obyvatel v roce 1930 - 11.751
Počet obyvatel v roce 2011 - 2.891

Zdroj: Wikipedia, Český statistický úřad, Mapy.cz, webové stránky obce/města, Katastrální úřad, Omnium, Památkový katalog