Spálené Poříčí

Lokalita	Spálené Poříčí
Obec	Spálené Poříčí
Okres	Plzeň-jih
Kraj	Plzeňský kraj
Katastrální území	Spálené Poříčí, kód: 752703
GPS souřadnice	49° 36' 54.2'' 13° 36' 4.1''
Německý název	Brennporitschen
Výměra	1 045 m²
Číslo kulturní památky	44293/4-4527
Vlastnictví	Židovská obec
Kontakt	Židovská obec Plzeň Smetanovy sady 5 301 37 Plzeň Tel.: +420 377 235 749 E-mail: zoplzen@zoplzen.cz URL: http://www.zoplzen.cz
Vlastník	Židovská obec Plzeň Smetanovy sady 5 301 37 Plzeň Tel.: +420 377 235 749 E-mail: zoplzen@zoplzen.cz URL: http://www.zoplzen.cz
Stav	Udržovaný v původní podobě
Opuštěno	Ne

Stručný popis

Město Spálené Poříčí (německy Brennporitschen) se nachází v okrese Plzeň-jih v Plzeňském kraji. Žije zde přibližně 2.900 obyvatel.

Poříčí se poprvé připomíná v roce 1239 v kupní smlouvě, jíž od Budislava z Rožmitálu koupil ves kladrubský klášter. Kladrubští benediktini usilovali o větší expanzi v tomto regionu, nakonec zde ale své aktivity ukončili přibližně o sto let později a majetek se dostal do rukou významného rodu pánů ze Švamberka. Poříčí se stalo významným bodem na obchodní stezce z Plzně do Rožmitálu a někdy v této době také vznikla gotická tvrz, která se stala základem pozdějšího zámku. Panství Spálené Poříčí díky častým změnám majitelů měnilo svůj rozsah, v 16. století zde delší dobu sídlili páni z Roupova (1506–1587), za nichž byla obnovena tvrz. Do 16. století je poprvé datována radnice s hodinami.

Významnou kapitolou v dějinách Spáleného Poříčí byla éra Vratislavů z Mitrovic, jimž panství patřilo přes sto let (1603-1715). Adam Vratislav z Mitrovic nechal tvrz přestavět na renesanční zámek. Do dalších osudů městečka krátce poté neblaze zasáhla třicetiletá válka. V říjnu 1620 se v Poříčí na několik dní usadila armáda císařského vojevůdce Karla Buquoye po ústupu před stavovským vojskem po bitvě u Starého Smolivce. Před vojáky uprchla většina obyvatel, takže když Buquoy nechal po přesunu do Prahy městečko zapálit, nebyl prakticky nikdo, kdo by mohl požár uhasit. Městečko proto úplně lehlo popelem, a protože to nebylo během třicetileté války naposledy, začalo být známé pod názvem Spálené Poříčí. Vratislavové z Mitrovic usilovali o obnovení panství, proto povolali především židovské obchodníky, kteří během 17. století vytvořili ve Spáleném Poříčí početnou komunitu. Se jménem Vratislavů z Mitrovic je také spojen rozvoj výroby železa v blízkém Mirošově, další huť byla založena v nově založené vesnici Nové Mitrovice. Od Vratislavů koupila v roce 1715 panství hraběnka Polyxena Clary-Aldringenová. Její synovec hrabě Karel Josef Desfours, který majetek zdědil v roce 1732, panství zadlužil podnikatelskými aktivitami a nákladným společenským životem a na nátlak věřitelů byl nucen k prodeji. V roce 1749 koupila panství Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, v jejímž vlastnictví zůstal velkostatek 200 let. Zámek krátce poté nabyl významu, když zde během dynastických válek byl dvakrát uschován svatovítský poklad.

Po revolučních změnách v roce 1848 bylo zrušeno patrimoniální zřízení a Metropolitní kapitula sv. Víta ztratila vládu nad rozsáhlým panstvím. Po získání vlastní samosprávy byl prvním starostou Spáleného Poříčí majitel hostince Josef Drchkovský.

V roce 1880 mělo městečko 1783 obyvatel, a i když v následujících letech rostl počet domů, počet obyvatel klesal. Klesající význam si Spálené Poříčí kompenzovalo četnými aktivitami ve spolkové činnost.

Dne 30. dubna 1945 vznikl revoluční národní výbor, 7. května vstoupila do městečka americká armáda, která byla o několik dní později vystřídána Rudou armádou. V roce 1948 byl zestátněn velkostatek Metropolitní kapituly sv. Víta a o rok později byl ukončen provoz pivovaru. Zámek byl necitlivě adaptován na byty pro podnik Státních lesů. Řada obyvatel dojížděla za prací do Plzně a přes vybudování několika objektů občanské vybavenosti pokračovala stagnace regionu. Po Sametové revoluci v roce 1989 si zastupitelstvo stanovilo cíle především v oblasti školství, ochrany životního prostřední a uchování historických památek. Po roce 1990 prošel nákladnou rekonstrukcí zámek a řada dalších objektů, na žádost zastupitelstva byl Spálenému Poříčí v roce 1992 udělen statut městské památkové zóny.

Židovská komunita

První židovské rodiny byly povolány vrchností do městečka zřejmě již před rokem 1623, jiné prameny hovoří o tom, že se zde Židé usadili až po třicetileté válce na konci 17. století.
Byli povoláni vrchností, aby pozvedli místní ekonomiku.

Zpočátku bydlely rodiny, kde se dalo, do roku 1680 však postavila vrchnost několik domů, které se staly základem pozdější židovské čtvrti. Z této doby je již uváděna synagoga, hřbitov a ghetto. Židovské domy byly soustředěny hlavně v dnešní Tyršově ulici (od náměstí k Sokolovně). Do dnešních dob je v bývalém ghettu zřejmé, které domy byly v židovském vlastnictví. Na konci 18. stol., při prvním číslování domů, totiž byly křesťanské domy označeny arabskými číslicemi a židovské římskými. Později, po r. 1800, byla všem domům přidělena čísla arabská, a tak zatímco křesťanským zůstala popisná čísla jedno- a dvouciferná, někdejší židovská obydlí mají v této lokalitě čísla trojciferná.

Na počátku 18. stol. je v městečku uváděno 7 rodin, nejvíce židovských obyvatel v místě žilo v roce 1880 – 160 osob. Tento počet postupně klesal, až v době 2. sv. války bylo do koncentračních táborů deportováno 8 občanů izraelského náboženství. Nesmírná utrpení přežily pouze 2 ženy – paní Berta Ledererová a Marta Ehrmannová. Ty se po válce vrátily do Spáleného Poříčí, ale záhy se vystěhovaly z ČR.

Židovská obec ve Spáleném Poříčí prosperovala i hospodářsky – kromě obchodů a řemeslnických dílen a provozoven vznikla ve Spáleném Poříčí v r. 1865 sirkárna Bernarda Ecksteina a Leopolda Hirsche. Teprve po jejím zániku se veškerá výroba sirek v kraji přesunula do Sušice.

Hřbitov

Židovský hřbitov se nachází v Pražské ulici. Jedná se o cenný hřbitov s náhrobky barokního a klasicistního typu. Byl údajně založen v 17. stol.etí, ale doložen je až od 2. poloviny 18. století. Má plochu 1.045 m2 a je zde dobře dochováno 199 náhrobků. Některé jsou neporušené, z ostatních zbyla pouhá torza. Nejstarší nesou nápisy v hebrejštině, latinkou jsou psány zejména náhrobky novějšího data. Jedná se buď o češtinu nebo němčinu, případně jidiš. Nejstarší čitelný náhrobek pochází z roku 1801. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1936. V současné době je hřbitov obnovený, upravený a volně přístupný.

Zdroj: Wikipedia, Český statistický úřad, Mapy.cz, webové stránky obce/města, Katastrální úřad, Cimiterium.cz, Památkový katalog
https://www.spaleneporici.cz/zidovske-osidleni-spaleneho-porici/d-1268