Rokycany

Lokalita	Rokycany
Obec	Rokycany
Okres	Rokycany
Kraj	Plzeňský kraj
Katastrální území	Rokycany, kód: 740691
GPS souřadnice	49° 44' 31.4'' 13° 35' 22.3''
Německý název	Rokitzan
Výměra	12 527 m²
Číslo kulturní památky	28175/4-2429
Vlastnictví	Město
Kontakt	Městský úřad Rokycany Masarykovo náměstí 1 337 01 Rokycany Tel.: +420 371 706 111 E-mail: sarka.kozlerova@rokycany.cz URL: https://www.rokycany.cz
Vlastník	Město Rokycany Masarykovo náměstí 1 337 01 Rokycany Tel.: +420 371 706 111 E-mail: epodatelna@rokycany.cz URL: https://www.rokycany.cz
Stav	Pietní místo, park
Opuštěno	Ne

Stručný popis

Rokycany (německy Rokitzan) jsou město v okrese Rokycany v Plzeňském kraji. Žije zde přibližně 14 tisíc obyvatel.

První zmínka o Rokycanech pochází z roku 1110, kdy se připomíná v místě dnešních Rokycan biskupský dvorec s osadou, která byla ve 14. století povýšena na město. Dříve byl ve městě biskupský hrad, který ale za husitských válek zanikl, stejně jako augustiniánské proboštství. Dodnes se dochovaly zbytky středověkého opevnění, které dříve město obklopovalo. V gotickém slohu byl také vystavěn např. děkanský chrám Panny Marie Sněžné na náměstí. Město ve středověku mnohokrát vyhořelo. V roce 1397 se v Rokycanech narodil utrakvistický biskup Jan Rokycana. 4. června 1450 proběhla poblíž města bitva u Rokycan, rozhodující střet mezi vojsky Poděbradské a Strakonické jednoty na počátku faktické vlády Jiřího z Poděbrad jakožto zemského správce.

V roce 1584 byly Rokycany povýšeny na královské město.

Během 18. století došlo k více požárům. Při nejtragičtějším z nich 12. září 1784 vyhořelo téměř celé město. Po požáru byl opraven kostel Panny Marie Sněžné, přestavěna radnice a zástavba obnovena v pozdně barokním a klasicistním slohu. Rokycany v 1. polovině 18. století postihla i morová epidemie a v roce 1771 velký hladomor. Začátkem 19. století žilo ve městě 2 350 osob. V roce 1813 došlo k poslednímu velkému požáru.

V roce 1850 se staly Rokycany sídlem okresu, počet obyvatel města v roce 1890 převýšil číslo 5000 a stále rostl.

Na konci 19. století a ve 20. století zaznamenaly Rokycany další rozvoj průmyslu, vzdělání, kultury i zdravotnictví. V roce 1896 byl obnoven politický okres Rokycany. Zrychlenému tempu rozvoje města ustoupila už tehdy část historické zástavby, včetně úseků městského opevnění.

V roce 1938, po Mnichovské dohodě, do města přišlo asi 300 českých rodin odsunutých z pohraničních oblastí, které připadly Německu. Dne 15. března 1939 byly Rokycany okupovány německými vojsky. Vlivem přistěhování odsunutých českých občanů ze Sudet se počet obyvatel zvýšil až na 9865 v září 1939.

V roce 1948 nastoupili k moci komunisté, bylo zahájeno zestátňování veškerých podniků, nová fáze industrializace města a bouřlivá bytová výstavba.

14. srpna 1990 se od Rokycan oddělily obce Kamenný Újezd a Svojkovice. Postupně byla redukována a později zrušena místní vojenská posádka. Reforma veřejné správy přiřadila v roce 2000 okres Rokycany do Plzeňského kraje. V roce 2002 byl zrušen Okresní úřad Rokycany a město přestalo být sídlem okresu, stalo se ale obcí s rozšířenou působností.

Bývalý městský hřbitov v Rokycanech u kostela Nejsvětější Trojice

Renesanční kostel Nejsvětější Trojice v Rokycanech byl vystavěn v první třetině 17. století prostoru někdejšího předpolí Plzeňské brány, mimo zástavbu soudobé městské aglomerace. Součástí rozšiřující se městské zástavby se stal kostel s přilehlým hřbitovem až v průběhu 19. a na počátku 20. století.
Hřbitov přiléhající ke kostelu vstupuje do písemné evidence v roce 1677, kdy je zmiňován ve zprávě děkana Ladislava Flosina. V roce 1740 byl hřbitov obehnán zdí. Po zrušení hřbitova u děkanského kostela Panny Marie Sněžné i u kostela sv. Petra a Pavla na Pražském předměstí se v roce 1784 stal tento prostor jediným městským hřbitovem.

O jeho zrušení se uvažovalo již na konci 2. světové války, bylo ovšem realizováno až výrazně později. Z vyhlášky Městského národního výboru v Rokycanech ze dne 25. srpna 1966 vyplývá, že hřbitov měl být zrušen k 1. lednu 1967.
Pronajímatelům hrobových míst vyhláška o zrušení hřbitova ukládala povinnost odstranění veškerého hrobového vybavení a uren z jednotlivých hrobových míst. Do 30. června 1967 pak měly být ze hřbitova odstraněny urny a další součásti hrobového vybavení.

V této souvislosti se předpokládala také exhumace tělesných ostatků z prostoru hřbitova. Ještě v roce 1975 dle zápisů MÚ v Rokycanech je však zřejmé, že se práce spojené s rušením hřbitova protahovaly.
Snahou pracovníků tehdejšího MNV v Rokycanech koncepční průřezové zachování náhrobků datovaných do 18. a 19. století, i některých z náhrobků pocházejících z období nedlouho před zrušením hřbitova, které vykazovaly vyšší úroveň výtvarného zpracování. Dalším záměrem bylo zachování náhrobků významných osobností Rokycan i kvalitně provedených hřbitovních bran. Vybrané náhrobky měly být součástí nově plánovaných parkových úprav tohoto prostoru.

Nicméně z prostoru někdejšího městského hřbitova byly odstraněny nadzemní části hrobového vybavení, ovšem alespoň část do té doby nenarušených kvalitnějších hrobek posloužila nejspíše v době rušení hřbitova jako úložiště dalších ostatků, bez zjevné snahy o jejich pietní exhumaci. Další hrobky pak byly ušetřeny narušení a po odstranění jejich nadzemních částí upadla jejich existence v zapomnění.

Fitzova hrobka

V hrobce byli uloženi tři příslušníci významné rodiny rokycanských průmyslníků - Johann, Mathylda a Hugo Fitzovi. V souvislosti s rekonstrukcí hrobky, která se nacházela v havarijním stavu, byla provedena exhumace těl všech tří v hrobce uložených příslušníků Fitzovy rodiny. S ohledem na jejich jinak velmi dobrý stav dochování a umělecko-historickou hodnotu byly tělesné ostatky Johanna, Matyldy a Huga Fitzových pietně vyjmuty narušenými dny rakví a uloženy na současném městském hřbitově.

Johann Fritz narozený 3. července 1834 v Moravském Berouně byl nejstarším z pěti dětí báňského technika, což předurčilo jeho budoucí povolání. Po dokončení studií pracoval v různých funkcích v uhelných dolech v Moravské Ostravě, později jako hofmistr v Padochově. V té době, 28. srpna 1861, se oženil s Mathyldou, dceru místního horního ředitele a spolumajitele dolu. Postupně se jim narodily čtyři děti, syn Hugo (16. června 1862) a dcery Emma (25. listopadu 1863) a Johanna (6. května 1866) a Anna (18. října 1871).

V roce 1868 byl Johann Fitz jmenován báňským ředitelem mirošovských dolů a rodina se přestěhovala do Rokycan. Fitz významně přispěl k rozvoji těžby a průmyslu, a to nejen v západních Čechách. Roku 1880 zvolili podílníci Johana Fitze prezidentem těžařstva „Victoria Steinkohlengewerkschaft“, které vzniklo v roce 1877 a vlastnilo důlní míry a šachty v okolí Manětína, a Fitz zde zastupoval mirošovský podnik.

Na počátku 80. let zakoupilo mirošovské těžařstvo od knížete Fürstenberga a hraběte Clam-Martinice důlní míry v kladenském revíru. V letech 1885–1887 byl v blízkosti Libušína otevřen důl Jan, pojmenovaný po horním řediteli Johannu Fitzovi. Ten se také zasloužil o založení Schoellerova dolu v letech 1899–1902. V roce 1897 byl mirošovský těžební podnik transformován v akciovou společnost „Miröschau – Libuschin - Schwadowitzer Steinkohlenbergbau Actiengesellschaft“ se sídlem společnosti ve Vídni, jehož centrální ředitelství se nacházela v Brně a Rokycanech, kde byl ředitelem jmenován Johann Fitz.

V lednu roku 1900 jej ve funkci vystřídal jeho syn Hugo, který se oženil v roce 1889 s o sedm let mladší dcerou hoteliéra a někdejšího starosty Mariánských Lázní Helenou Krohovou. Po svatbě zakoupil mirošovský velkostatek a zámek, který nechal zrekonstruovat a přestěhoval se do něho s manželkou v roce 1897. Dne 26. ledna 1900 však náhle zemřel v důsledku akutního zánětu pobřišnice. Po jeho smrti odprodala Helena hospodářské budovy a zámek hraběti Bedřichu Schönbornovi. Jejich manželství zůstalo bezdětné.

V roce 1901 bylo ředitelství společnosti v Rokycanech zrušeno a veškerá agenda byla předána do Brna. V roce 1904 skončila také pro vyčerpání ložisek těžba v mirošovských dolech. Rozsáhlé podnikatelské aktivity Johanna Fritze se projevily také v oblasti těžby a zpracování kaolinu, zejména v okolí Dnešic a Horní Břízy, kde založil a téměř dvacet let provozoval kaolínový a šamotový závod. Spolufinancoval několik důlních podniků a podílel se na jejich řízení. Byl také dlouholetým aktivním členem Obchodní a živnostenské komory v Plzni, patřil k podporovatelům a mecenášům různých institucí a bohatě přispíval na dobročinné účely. Za své podnikatelské aktivity i dobročinnou činnost byl obchodní a živnostenskou komorou navržen a u příležitosti císařových narozenin v roce 1896 dekorován rytířským křížem Řádu Františka Josefa I. Na jeho počest po něm byla v Mirošově pojmenována městská čtvrť Janov. Johann Fitz byl jmenován čestným občanem Mirošova a Moravského Berouna.

Žena Johanna Fitze Mathylda zemřela 21. 10. 1902. Její ostatky byly uloženy do rodinné hrobky v Rokycanech, kde již v té době spočívaly ostatky jejich syna Huga. Johann Fritz zemřel po těžké operaci na zápal plic 1. března 1906 ve Vídni. Poslední rozloučení proběhlo nejdříve ve Vídni, poté došlo k převezení jeho ostatků do Rokycan, kde byly pohřbeny do rodinné hrobky na hřbitově u kostela Nejsvětější Trojice. Významného pohřbu se zúčastnili místní obyvatelé Rokycan a přilehlého okolí, mimo jiné vedení okolních báňských úřadů, představitelé městské i okresní samosprávy, obchodní komory, vojska, ale i zaměstnanci z Fitzových podniků. Pohřeb celebroval zdejší děkan Eduard Raus.

Mimo rodinnou hrobku byly uloženy ostatky Stefana Fitze, správcem koksovny v Rokycanech. Stefan Fitz spáchal 31. května 1897 v důsledku vážné, patrně nevyléčitelné nemoci, sebevraždu. Jeho hrob se nacházel v u hřbitovní zdi v jihozápadní části hřbitova v blízkosti objektu márnice.

Zdroj:
Výzkum bývalého městského hřbitova v Rokycanech, Kristýna Farkašová - Josef Hložek - Petr Menšík, 2013
Historie Rokycan, David Borek
Wikipedia, Český statistický úřad, Mapy.cz, webové stránky obce/města, Katastrální úřad, Cimiterium.cz, Památkový katalog, sumava.cz