Doubravka (Ústřední městský)

Lokalita	Doubravka (Ústřední městský)
Obec	Plzeň
Okres	Plzeň-město
Kraj	Plzeňský kraj
Katastrální území	Doubravka, kód: 722677
GPS souřadnice	49° 44' 52.0'' 13° 26' 2.6''
Německý název	Dobraken
Výměra	214 637 m²
Číslo kulturní památky	102077
Vlastnictví	Město
Kontakt	Správa hřbitovů a krematoria města Plzně Rokycanská 125 312 00 Plzeň Tel.: +420 378 037 851 (sekretariát) E-mail: shk-kartoteka@plzen.eu URL: https://hrbitov.plzen.eu
Vlastník	Statutární město Plzeň nám. Republiky 1 306 32 Plzeň Tel.: +420 378 031 111 E-mail: posta@plzen.eu URL: https://www.plzen.eu
Stav	Udržovaný v původní podobě
Opuštěno	Ne

Stručný popis

Statutární město Plzeň

Plzeň (německy Pilsen) je statutární město na západě Čech a metropole Plzeňského kraje. Žije zde přibližně 169 tisíc obyvatel a je tak čtvrtým největším městem v Česku.

První zmínky o Plzni (dnešním Starém Plzenci) pocházejí z roku 976, kdy u tohoto přemyslovského hradiště kníže Boleslav II. porazil vojsko německého krále Oty II. V podhradí postupně vyrostlo městské sídlo s řadou kostelů a živým obchodním ruchem. Do nynější polohy (v jižním sousedství tehdejší vsi Malice) přenesl město pod názvem Nová Plzeň král Václav II. roku 1295 jako důležitou obchodní křižovatku západních Čech na cestě z Prahy do Bavorska. Vyřešila se tím dodávka vody, neboť místo leželo na soutoku řek Mže a Radbuzy.

Díky své výhodné poloze na křižovatce obchodních cest a hlavně na trase z německých zemí do Prahy se brzy Plzeň stala třetím největším a nejdůležitějším městem po Praze a Kutné Hoře. V této době byly také vystavěny kostel sv. Bartoloměje ve středu náměstí, františkánský klášter na jihovýchodě při hradbách, nedochovaný dominikánský klášter na severozápadě, špitální kostel sv. Maří Magdalény z roku 1320.

Na samém počátku husitských válek měli husité díky radikálnímu knězi Václavu Korandovi ve městě velký vliv. Roku 1420 ale musel Koranda s Janem Žižkou odejít do Tábora a Plzeň se stala baštou katolické strany. Třikrát byla neúspěšně obléhána, nejprve Janem Žižkou a poté dvakrát Prokopem Holým, a podílela se na odporu proti Jiřímu z Poděbrad. Od roku 1467 sídlila v Plzni pražská kapitula, která byla v letech 1431–1561 nejvyšším orgánem římsko-katolické církve v Čechách.

Počátkem 16. století bylo město výrazně poškozeno požáry, zejména roku 1507, kdy shořely dvě třetiny města. Na devět měsíců na přelomu let 1599 a 1600 (od září až do června) se stala Plzeň hlavním městem Svaté říše římské, když sem císař Rudolf II. uprchl před morovou epidemií. Sídlil v tzv. Císařském domě vedle dnešní budovy plzeňské radnice.

V 19. století nechal purkmistr Martin Kopecký (1828–1850) zbourat hradby a na jejich místě vybudovat kolem starého města sady, dnes známé jako Sady Pětatřicátníků, Smetanovy, Kopeckého, Šafaříkovy, Křižíkovy a 5. května. V roce 1832 pak vzniklo první kamenné divadlo. Roku 1839 bylo rozhodnuto o založení Měšťanského pivovaru (Bürgerliches Brauhaus, později Prazdroj) a 5. října 1842 v něm bavorský sládek Josef Groll uvařil první várku piva. V roce 1859 založil v Plzni hrabě Valdštejn pobočku svých sléváren a strojíren. Továrna, kterou v roce 1869 odkoupil její vrchní inženýr Emil Škoda, se stala základem budoucích Škodových závodů. V roce 1869 byl založen První plzeňský akciový pivovar v Plzni (později Gambrinus). V roce 1882 zde získal František Křižík patent na svůj vynález obloukové lampy a v dalších letech v Plzni realizoval zakázky na modernizaci veřejného osvětlení a na vybudování pouliční elektrické dráhy (zprovozněna 1899). Na konci 19. století se Plzeň stala kolébkou české secese.

Během meziválečného období došlo k rozšiřování města, roku 1924 byly připojeny obce Doubravka, Doudlevce, Lobzy a Skvrňany a vznikla tak „Velká Plzeň“, jejíž počet obyvatel překročil stotisícovou hranici (do té doby se vlastní Plzeň členila na Vnitřní Město, východní Pražské Předměstí, jižní Říšské Předměstí a severní Saské Předměstí.

V roce 1938 Československá republika odstoupila svá pohraniční území Německu. Většinově česká Plzeň sice zůstala na území republiky, stala se však městem na samotné hranici a byla ze tří stran obklopena Německem. Obce severozápadním a jihozápadním směrem již patřily k Říši, stejně jako dnešní městské části Plzeň-Litice a Plzeň-Lhota. Vládním nařízením byla Plzeň k 1. květnu 1942 rozšířena o obce Bolevec, Božkov, Bukovec, Černice, Hradiště, Koterov, Radobyčice, Újezd a o územní zbytky obce Litic (obec začleněna do Říše) a stala se statutárním městem[8] se 130 tisíci obyvateli.

Škodovy závody byly v této době významnou zbrojovkou zásobující německou armádu. I přesto Plzeň delší dobu unikala bombardování, k prvnímu velkému náletu došlo až 20. prosince 1944, při něm byl ovšem nejvíce zdemolován pivovarský komplex, zejména Prazdroj (18 mrtvých). Škodovy závody byly bombardováním významně poškozeny teprve na samém sklonku války, náletem 25. dubna 1945, kdy Spojenci před náletem varovali prostřednictvím stanice BBC, aby minimalizovali civilní oběti.[10] Celkem bylo za celou dobu války náletů jedenáct, vyžádaly si 926 obětí.

Plzeň byla osvobozena americkými jednotkami vedenými generálem Pattonem 6. května 1945.

Dne 1. června 1953 došlo v Plzni k prvním protikomunistickým masovým nepokojům v souvislosti s tehdy probíhající měnovou reformou se střelbou do demonstrujících. Odvetou komunistického režimu bylo kromě represí proti demonstrantům, převážně dělníkům Škodovky, také zbourání Masarykova pomníku, symbolu nežádoucí demokracie. Jednalo se o první lidový protest v celém sovětském bloku.

Na konci 50. let se začalo s masivním rozvojem bytové výstavby v podobě budování sídlišť. První rozsáhlý areál vznikl na Slovanech, následovala v roce 1961 Doubravka a roku 1968 pak Bory. Dne 20. ledna 1969 se na náměstí T. G. Masaryka upálil na protest proti sovětské okupaci mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý. Výstavba se v 70. a 80. letech přesunula na sever, budovala se rozsáhlá sídliště v oblasti Bolevce a Lochotína, těsně před sametovou revolucí se výstavba přesouvala postupně směrem na západ k oblasti Vinice. Díky tomuto rychlému rozvoji překročilo město roku 1972 hranici 150 tisíc obyvatel. O čtyři roky později pak byly připojeny i obce Černice, Radobyčice, Koterov, Červený Hrádek, Křimice a Radčice a Plzeň získala hranice, jaké měla do roku 2002.

Podle sčítání 1921 zde žilo v 3 284 domech 88 416 obyvatel. 79 166 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 6 757 k německé a 701 k židovské.

Městská část Doubravka

Doubravka je část statutárního města Plzeň. Tato největší část městského obvodu Plzeň 4 se nachází na severovýchodě města. V roce 2009 zde bylo evidováno 1 503 adres. V roce 2001 zde trvale žilo 12 291 obyvatel.

Na území dnešní ulice Mohylové byly nalezeny doklady lidského osídlení z doby bronzové ze 13. století př. n. l. V roce 992 byl u soutoku Berounky a Úslavy založen pražským biskupem Svatým Vojtěchem kostel Svatého Jiří, což je nejstarší kostel v Plzni. Z roku 1338 pochází nejstarší písemná zmínka o obci Doubravka. V roce 1509 se Doubravka stala majetkem Plzně. Od roku 1862 vede přes Doubravku železniční trať Praha-Plzeň. V roce 1880 zde žilo 545 obyvatel, v roce 1910 již 4811 obyvatel. Po mnohaletých jednáních se stala v roce 1924 součástí Plzně.

V Doubravce se nachází Ústřední hřbitov, což je největší hřbitov v Plzni.

Ústřední městský hřbitov

Ústřední hřbitov v Plzni (občas přezdívaný hřbitov u (sv.) Václava) je největší a nejvýznamnější hřbitov v Plzni. Nachází se v městské části Doubravka, u silnice na Prahu.

Velkoryse založený areál vznikl v letech 1897–1900 (otevřen r. 1902) na území katastru obce Doubravka, která byla k Plzni připojena až v r. 1924. Ústředním objektem hlavní křesťanské části byla kaple sv. Václava a symetricky uspořádané arkády s významnými hroby. Součástí izraelitského oddělení na protější straně Rokycanské třídy byla menší kaple (zbořena r. 1989).

Na hřbitově se pohřbívá od roku 1902. Do té doby se pohřbívalo především na Mikulášském hřbitově v městské části Slovany.

Centrální hřbitov, který projektoval architekt Josef Farkač (za účasti Františka Beneše), byl rozšířen již v r. 1907 a poté významně upraven a doplněn v meziválečném období architekty Hanušem Zápalem a Otakarem Gschwindem.

Zatímco původní část charakterizuje přísné geometrické členění plochy, doplněné zelení, meziválečná část je koncipována s opačnou logikou – v různorodých plochách zeleně jsou umístěny jednotlivé stavby a náhrobky.

V 80. letech 20. století poškodila obě části hřbitova výstavba čtyřproudové silnice v místě Rokycanské třídy a od 90. let areál obklopuje průmyslově-obchodní zóna.

Kaple sv. Václava byla postavena podle projektu architekta Josefa Farkače z roku 1899 v pseudorománském slohu v letech 1899–1901.

Budova krematoria je dílem architekta Hanuše Zápala. Stavba byla zahájena v roce 1924 a zahájila provoz 16. května 1926.

Zdroj: Wikipedia, Český statistický úřad, Mapy.cz, webové stránky obce/města, Šumavanet.cz, Katastrální úřad, Cimiterium.cz, Památkový katalog